Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
burácivá chuť testu Bohr a fotbal
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 17.6.2015 (06:22:45)

NIELS HENRIK DAVID BOHR

 

    7.10.1885   COPENHAGEN                   ۞     18.11.1962   COPENHAGEN

 

 

Sedmého října 1885 se učiteli na univerzitě a fyziologovi Christianu Bohrovi narodil klučina. Dostal jméno Niels. Otec, původem internista, který chtěl být víc zoologem než lékařem, se lékařskou praxí třeskutě jako Jan Tříska na stará divadelní kolena nezaobíral. Přesto vstoupil do světa medicíny dvěma studiemi: o vázání plynných částic v krvi a o problémech dýchání. Jinak byl zarputilým zastáncem sportu na čerstvém klimatu, zejména fotbalu, se kterým se poprvé setkal v Anglii. Účastnil se i kampaně za zrovnoprávnění žen. Příprava dvou dívčích tříd na zkoušky z dospělosti se mu stala osudnou. Jedna ze studentek už ve studiu na univerzitě nepokročila. Původně se jmenovala Elen Adlerová a v roce 1881 vyměnila příjmení za Bohrová. Zanedlouho se jejich domácnost stala místem schůzek různých vědeckých es, neboť Christian se sdružoval se svými univerzitními kolegy – filozofy. Jeho vztah k vědcům Heffdingovi a Tomsonovi byl vzhledem k odlišnosti jejich profesí nečekaně hluboký a produktivní. Čtveřici čtveráků doplňoval fyzik Christiansen. Niels Bohr později vzpomínal, jak silný dopad na něho i jeho bratra mívaly páteční sezení těchto čtyř přátel. Chlapci byli šťastni, když směli vyslechnout jejich rozhovory. Pomohly jim získat dojem o jednotném směru lidského úsilí, usilování o kapku poznání, nezávisle na tom, zda jde o biologa, fyzika, lingvistu nebo filozofa.

 

Haralda všichni považovali za nadanějšího než staršího Nielse. Nicméně otec brzy rozpoznal velké schopnosti a vzácný dar i hloubku Nielsova myšlení. Zato moc nevěřil tomu, že by z Haralda mohl být dobrý vědec. Nemohl však tušit, jakými životními cestami se budou jeho synové vlastně ubírat. V roce 1910 prožíval velkou euforii, když Harald skvěle obhájil doktorskou disertační expertízu a přispěl tím poprvé k rozvoji matematiky. Nakonec byl v matematice stejně uznávanou autoritou jako jeho bratr ve fyzice.

 

Již v dětství Niels miloval ruční práci, přinášela mu užitek i uspokojení duše. Stejně tak ho fascinovala mechanika. Jednou, přes protesty dospělých, rozmontoval zadní kolo bicyklu. Dlouho se seznamoval s jeho konstrukcí a dospělí už pomalu přestali věřit, že je dokáže uvést do původního stavu. A tehdy otec konstatoval: „Nechte ho, vždyť ví, co si s tím nakonec počne.“ A malý Niels skutečně věděl, jak kolo funkčně sestavit.

 

I když byl vzorným žákem, obdařeným neobyčejným darem postřehů vzájemných souvislostí, které dětem jeho věku ještě unikaly, ve škole zpočátku nijak neexceloval. Teprve časem se postupně začínal prosazovat jeho výjimečný talent ve fyzice a matematice. Dokonce začal poukazovat prstíkem na některé podezřelé nesrovnalosti v učebnicích (šitých na míru géniům, ne maniakům). Když se ho mládež v roli spiklenců a spolužáků vyptávala, jak by odpověděl na tyto otázky při testu, řekl jim nebojácně: „Odpověděl bych tak, jak se mi to jeví ve skutečnosti.“

 

O jeho akurátnosti svědčí i historka z doby, kdy navštěvoval pátý ročník. Žáci tenkrát dostali za úkol nakreslit dům se zahradou a plotem. Niels začal kreslit, ale najednou přerušil práci a vyběhl se kochat na ulici. Spočítal veškeré tyče školního plotu a potom teprve svědomitě přesně dokončil obrázek. Nemohl si přece lajznout, aby se počet tyčí na obrázku neshodoval s totální skutečností.

 

Nevynikal jak známo dodržováním hygieny, i když ho k tomu jeho teta Hanka Adlerová mnohokrát nabádala, že čistota je půl zdraví, tahle osvěta u něj tak docela ve větším měřítku nezabrala. Nikdy se jí to moc nedařilo. Velice rychle myslel a nestihl všechno rychle vyjádřit slovy a formulacemi. Proto mlel rychle, trhaně a tiše pantem, nestal se v pozdějších letech renomovaným úderníkem projevu přednáškových sálů a seriálů, které byly v univerzitním mikrosvětě obvyklé a žádoucí. Naproti tomu při kolokviu, kde závěry přednášejícího strýce Příhody často dostaly tvar vědeckého rozhovoru, se cítil jako doma. Podle jeho současníků rychlost a hloubka jeho myšlení i schopnost okamžitě odlišit, co je podstatné, byly prý obdivuhodné. Když se mu u školní tabule jako chlapci rodila v hlavě čísla a vzorce a nestíhal si vše zapsat do poznámek, zapomněl i na houbu a v rychlosti stíral křídu z tabule rukávem. Ani na tabuli, ani na něho to pak nebyla ta nejúžasnější podívaná.

 

V dětství a dospívání strávili Niels a Harald fůry času na chatě u babičky na sever od Kodaně, kde také famílie Bohr trávila s radostí letní prázdniny a tempo na volnoběh (tady Niels napsal i svou první vědeckou expertízu). Zejména se zde velmi emotivně sblížili se starší sestrou své maminky Hankou Adlerovou. Navštěvovala s nimi nejen galerie a muzejní záležitosti, leč s nimi společně také jezdila na špacír do přírody jen tak na kole, a nejen cyklo Miss 2010 Katarina Hranaiová by ráda doporučila takto nenáročně poznávat esence Dánské ostrovní říše.

 

Oba bratři byli nerozlučná dvojice, měli k sobě nastaveny od Boha nejlepší vazby. Anděl Páně nebo Trojan s jeho hlasivkami: dokazuje to i zdánlivě banální příhoda z dětství. Celý den hledal Niels v okolí chaty Haralda. Když se ho dospělí tázali, proč tak nutně shání bratra teď a tady, odpověděl jim, že dostal nějaké cukroví, o které se s ním tuze rád rozdělí…

 

I když byl Niels o dva roky starší než Harald, šel na univerzitu jen o rok napřed. Nadanější Harald začal studovat na univerzitě ve svých 17 a o pět let později, v roce 1910, obhájil doktorskou disertační práci. V té době byl ještě populárnější než Niels, i když nejen zásluhou své vědecké praxe. Patřil totiž k nejlepším kanonýrům v barvách fotbalu v celé zemi, v roce 1908 se dokonce zúčastnil i londýnské olympiády, kde Dánsko vybojovalo udatně stříbrnou medaili. Niels Bohr sice také nehrál polovičatě, avšak úspěchů jako bráška nikdy nedosáhl. Rád lyžoval a často s sebou bral na hory své žáky a pohyblivější kolegy.

 

Ve škole považovali Nielse za nadaného a pilného kujóna v lavici, zejména na univerzitě s přehledem postupoval směle vpřed jako Arnold Schwarzenegger coby Terminátor u kamery. Již jako student obdržel zlatou medaili kodaňské Akademie věd za experimentální výzkum povrchového napětí vody. Toto pojednání zůstalo jeho jedinou větší experimentální chuťovkou, ačkoliv pro experimentální fyziku měl mimořádné vybavení v útrobách lidské mysli.

 

V roce 1910 potkává Niels Bohr svou budoucí manželku Margaret Nerlundovou, dceru lékárníka Alfreda Nerlunda. Veselku si dopřáli v báječný den prvního srpna 1912, čtyři dny po příjezdu z Bohrovy první krátké stáže do Anglie, při níž se poprvé setkal face to face se svým vyučujícím Rutherfordem, u něhož později pracoval víc než 4 semestry. Se svou chotí prožil padesát parádních let a jeden pro druhého znamenali velice statnou oporu. Tato žena byla opravdovou a nenahraditelnou hrdinkou praktické dámy pro svého pána domu nejen díky svému brilantnímu charakteru, moudrosti a znalosti života žoviálních kvalit, ale hlavně díky své nekonečné oddanosti.

 

Na rozdíl od Einsteina se cítil šťasten v rodinném kroužku debatujících postav (měl pět dětí na krku), ve společnosti vědců, politiků i nevšedně nadaných umělců. Po udělení Nobelovy ceny v sedmatřiceti letech (1922) narůstala s celosvětovou oblibou také tíha vědeckých a společenských povinností, o které do posledního puntíku svědomitě dbal. Palácová vila se sloupovou síní a nádherným parkem, kterou Bohrovi přihrála k dobrému pocitu dánská Akademie věd v roce 1932, mnohokrát hostila víc než stovku vyhlášených poutníků z celé planety. K hudbě neměl Bohr velkou slabost, měl však pochopení pro literaturu, výtvarné umění. Především však byl fyzikem do morku kostí. Zabrouzdejme ale zas o několik let nazpátek v čase.

 

 

ZLATÝ VĚK KARÁTOVÉ I TAROTOVÉ OSUDOVÉ FYZIKY

 

Hned na krajíčku 20. století přišel Einstein s teorií relativity. Podle ní pojmy jako prostor a čas jsou relativní, to jest závislé na tom, kdo je pozoruje. Jestliže někdo stojí a jiný se pohybuje, potom délka stejného pozorovacího předmětu bude pro každého z dvojice různá a události, které se pro jednoho z nich odehrají současně, proběhnou pro druhého až s odstupem. Tak se vysvětlovala teorie relativity, kromě slavného rovnítka E = mc², z níž vyplývá, že hmota a energie jsou na sobě závislé a rychlost světla (300 000 km / sec) je konstantní. Podle této teorie se nic ve vesmíru nemůže pohybovat rychleji než paprsek světelných lákadel.

 

Einstein tím vyvracel klasickou fyziku, podle níž byly prostorové míry a časové jednotky přirozené veličiny, o nichž nebylo zapotřebí diskutovat s odborníky. Geniální na Einsteinových teoriích bylo zjištění, že čas a prostor se měnil až při velmi velkých rychlostech. Klasická fyzika tedy za normálních podmínek platila i nadále. Až teorie relativity vysvětlila něco, co se odehrává při rychlosti blížící se rychlostem světla. Tak se také atomová teorie pustila do souboje s tím, co je mimo dosah našeho běžného, smysly dostupného barevného a vybarveného světa, se světem atomových jadérek a elektronů.

 

Německý nimrod vědy Max Planck (1858–1947) objevil „účinkové kvantum“, novou univerzální konstantu. Zjistil, že šíření světla, jeho záření a pohlcování probíhá diskrétně, po určitých etapách, pouze v určitých nejmenších jednotkách energie (kvantech). Einstein rozpracoval svou teorii světelných kvantů a dokázal, že se světlo skládá z částic. Pokusy s rentgenovými paprsky a radioaktivitou přivedly právě anglického fyzika Rutherforda k objevu, že atom má neuvěřitelně malé jadérko v porovnání s velikostí konkrétního celého atomu, ale jádro obsahuje celý jeho kladný náboj a podmínečně určuje jeho chemické vlastnosti, podobnost hledejte jako cosi u pramene tam u plamene samiček a samečků ješitného plemene. Předpokládalo se, že okolo tohoto jádra se nachází určitý počet záporně smýšlejících (nabitých) elektronů, ale tenkrát ještě nebylo jasné, jak vlastně atomy „pracují“.

 

A tehdy vstoupil na scénu prvořadý element pan Niels Bohr, který vycházel z Planckových, Einsteinových i Rutherfordových závěrů. Vytvořil model atomu vodíku a formuloval princip korespondence. Tvrdil, že elektrony se nemohou nacházet v libovolné vzdálenosti od jádra. V každém atomu se elektrony nacházejí v řadě „stacionárních drah“, mezi nimiž „dobrovolně poskakují svůj hip–hop i přeskakují“, vysílajíc enerdží v podobě jednoho nebo více kvant. Bohr tvrdil, že elektrony se v žádném případě nemohou ocitnout mezi těmito dráhami, neboť ty odpovídají celému číslu kvanta (neexistuje půl nebo čtvrt kvanta). Ale jak elektron „přeskakuje“ z jedné dráhy do druhé přes prostor, ve kterém nemůže existovat? I Bohrovi se z toho všeho zpočátku zatočila makovice. Vždyť vlastně poukázal na skutečnost, že elektrony nerespektují běžné fyzikální zákony. Mnozí jeho současníci byli jeho myšlenkami zaraženi. V Německu, které v té době bylo centrem fyzikálních pokusů, ho zpočátku vůbec nebrali vážně. Termín „kvantový skok“ zněl mnohým jako hanlivá urážka, ale Bohr měl obrovskou schopnost sladit zdánlivě absurdní fakta.

 

Jeho „obraz atomu“ – bodově mechanický model s jádrem a s elektrony, kroužícími kolem jádra po privilegovaných drahách, jež odpovídají energetickým kvantům – ukazuje podle Bohrových slov „malý mechanický systém, který dokonce v některých hlavních rysech připomíná náš hlavní systém třeskutých planet v Mléčné Dráze. Přesto však se tento atomový systém nechová jako klasický mechanický útvar, jenž může přijímat a vydávat množství energie v libovolných velikostech, nýbrž způsobem novým odpovídajícím zákonům nauky o kvantech.“

 

Když formuloval své největší myšlenky, bylo mu sedmadvacet let. Ač mladý, stal se „otcem“ atomové mechaniky a vedoucím kvantových teoretiků.

 

Přes nějaké pochybnosti Rutherfordík Bohrův model atomu bodře přijal, ale jiní proslulí fyzikové se odmítali podřídit. Patřil k nim objevitel elektronů J. J. Thomson, autor díla „Stavba atomu a spektrální čáry“, A. Sommerfeld, G. Hertz či J. Franck. Ten se ve svém nekrologu, který vyšel v roce 1963, přiznal: „Člověk literaturu prolistoval, a protože v té době všeobecně vládla vyslovená nedůvěra k pokusům konstruovat modely atomů při současném stavu našich znalostí, dalo si málo lidí práci pojednání podrobně přelouskat a zapamatovat. Zvláště je třeba připomenout, že ani Gustav Hertz, ani kdokoliv další, nebyli zpočátku schopni pochopit velký význam Bohrovy činnosti.“

 

Je paradoxní, že právě jejich práce z oboru buzení spektrálních čar nárazy elektronů na atomy jeho pojetí stavby atomu potvrdily.

 

Složitou Bohrovu situaci ve fyzice a jeho úlohu v souvislosti s teorií atomu snad nejlépe charakterizuje Einstein (seznámili se navzájem bez větší újmy na nervech snažících se vědců v roce 1920 v Berlíně) ve svých autobiografických vzpomínkách: „To vám bylo tak. Pod nohama lítala země a nikde nebylo vidět pevnou pevninu, na které by bylo možno stavět. Jako zázrak se mi zdálo, že Bohrovi, člověku s geniální intuicí, se podařilo vyčmuchat hlavní zákony spektrálních linií a elektronový obsah atomů, které mají význam i pro chemii.“

 

 

POD POVRCH OBYČEJNÝCH VĚCÍ

 

Kvantová mechanika byla formulována v letech 1924–1928 nejen Bohrem, ale i jeho nejbližšími kolegy profesory. Velkou roli zde sehrála i skutečnost, že Bohr, velmi upřímný strýc, byl ve svém kodaňském ústavu obklopený talentovanými fyziky. Zvláště cenný je jeho osobní podíl na výkladu smyslu kvantové mechaniky a těch revolučních změn, které vnesla do fyziky.

 

Bohrova vědecká metoda se skládala z pozorování a vžívání se do jevů mezi nebem a zemí. Často šlo o maličkosti kolem nás, které bezmyšlenkovitě přijímáme jako nezáživné obyčejné zákoutí. A právě ty se pokoušel vidět odlišnýma očima. Když chtěl například koncem třicátých let 20. století vysvětlit, co se to vlastně přihodilo, když se poprvé pokusili rozbít atomové jádro, objasnil výsledek tímto názorným příkladem: Vzal dřevěnou nádobu, v níž bylo pět set ocelových kuliček, a potom žlábek, kterým vpouštěl jednu kuličku do nádoby. Soustředěně pozoroval, jak se kutálí žlábkem dolů za dalšími kuličkami v nádobě, jak se s nimi sráží a rozhýbe je, aby nakonec všechny zůstaly v klidu. Neví se, kolik času vypotřeboval Bohr sezením u této soupravy, která ještě dnes existuje, ale právě ona mu pomohla, že se stal prvotním člověkem na světě, který dovedl vysvětlit, co se to vlastně uskutečňuje pod slupkou ve světě atomů.

 

Ve třicátých letech, kdy byla teorie kvantové mechaniky dořešena, soustředil svou pozornost na jadernou fyziku. I zde došel k významným výsledkům.

 

 

VĚDEC A HUMANISTA, PAŠÁK A OPTIMISTA

 

Po celý život se Bohr přátelil se svými spolužáky ze školy, zejména s Ole Čivicem, jehož táta, profesor na kodaňské univerzitě, byl kolega a blízký přítel jeho otce Christiana Bohra. Těžko bychom našli dvě tak rozdílné lidské povahy. Čivic byl impulsivní a vždy důsledně neváhal prosadit svůj kus pravdy za názor. V řadě otázek se jejich názory rozcházely, ale jejich přátelství jako by tyto rozdíly utužovaly. V den šedesátin Nielse Bohra na otázku, co si na něm nejvíce cení, odpověděl: „Jeho dobrotu. Nebudu přehánět, řeknu-li, že ho považuji za nejlepšího člověka na zeměkouli.“

 

Bohrovo sociální cítění se ukázalo především tehdy, když u něho na útěku před hitlerovskými zlořády fanatického hloupého fašismu hledali útočiště mnozí vědci. Spolu s bratrem Haraldem se zasloužil o vytvoření dánského výboru na podporu vypuzených duševně pracujících intelektuálů a uplatnil svůj vliv, aby umožnil běžencům získat příjemnou práci.

 

Po Hitlerově vpádu do Dánska na jaře 1940 zůstal Bohr v zemi, i když se vědělo, že nacisté považují velkého vědce a humanistu za svého nejnebezpečnějšího úhlavního protivníka. Protože mu hrozilo zatčení a odvlečení do Německa, prchl jedné vydařené noci za asistence dánských antifašistů v rybářské loďce do Švédska. Přes Anglii pokračoval do Spojených států amerických, kde se později podílel pod krycím jménem jako poradce v Los Alamos na konstrukci atomových bomb. Když se prokázalo, že Německo nebude disponovat atomovkami, zasadil se Bohr celým svým vlivem o to, aby americké atomové bomby nebyly použity ke svému účelu. Osobně o tom rozmlouval i s prezidentem Rooseveltem. Prezidentova smrt ještě před porážkou emanů esesmanů však byla jednou z příčin, proč jeho snaha byla tak marná. Stejně jako mírumilovný pacifista Einstein byl vyděšen náhlým vývojem situací a rozhořčen činem Trumanova kabinetu, zločinem spáchaným v Hirošimě a Nagasaki.

 

Jako jeden z prvních si uvědomil závažné nebezpečí atomového zbrojení. Politicky zajímavý je jeho pamětní spis z roku 1950 pro OSN, v němž navrhoval, jak by se mělo potírat atomové zbrojení, jak ještě stále zabránit atomové válce, třetí světové. Vysvětloval svůj plán „otevřené planety“, čímž mínil mírovou konsolidaci a alianci všech republik, volný kontakt mezi nimi a úplné uvolnění vzájemné výměny informací. Stejně jako dva roky předtím Einsteinův návrh „světové vlády“, upadly i Bohrovy návrhy do izolace zapomnění v souvislosti se zostřením politického harašení mezi oběma světovými velmocemi po vypuknutí trapné a hanebné korejské války, kterou rozpoutala na jižním sousedovi pomatená Severní Korea. Dokazují však, že si byl vědom politické odpovědnosti vědců před lidstvem, a proto se usilovně snažil této povinnosti chránit nevinné civilisty dostát.

 

 

POCTY A SLÁVA

 

V roce 1913 po uveřejnění svého průkopnického spisu o atomovém modelu se Niels Bohr stal docentem na univerzitě ve svém rodném městečku na dlani Kodani. Zpočátku přednášel fyziku pro mediky. O rok později přešel jako lektor do Manchesteru, v roce 1916 převzal v Kodani profesuru. O čtyři roky později tam pro něho zřídili katedru teoretické fyziky. Ústav otevřený v roce 1921 a nakonec pojmenovaný jeho jménem vedl až do konce svých životadárných sil.

 

Jako jeden z nejslavnějších učenců dvacátého století byl zahrnut nejrůznějšími akademickými poctami. Nejvyššího ocenění se mu dostalo v roce 1922, kdy mu byla udělena Nobelova cena. Od roku 1917 byl členem dánské Akademie věd a již v roce 1927 požíval takové autority, že mu bylo nabídnuto, aby se stal jejím prezidentem. Tenkrát to ovšem nevzal. Situace se opakovala v roce 1934, ale teprve za dalších pět let v době svého pobytu v Princetonu souhlasil s návrhem na zvolení prezidentem Akademie. V této funkci se uvedl v báječné formě až do svého skonu.

 

Byl členem mnoha zahraničních společností a akademií, mezi jinými od roku 1932 berlínské Akademie věd, od roku 1929 Akademie věd CCCP a od roku 1932 Německé přírodovědecké akademie Leopoldiny. Obdržel sedmnáct čestných doktorátů.

 

V roce 1961 mu také Lomonosovova univerzita v Moskvě propůjčila hodnost čestného profesora. Po jedné přednášce se ho zeptali fyzikové Kapica a Landau, který mimochodem patřil k jeho posluchačům, jak se mu podařilo shromáždit okolo sebe tolik invenční mládeže? Odpověděl: „To není žádné tajemství. Snad jen to, že jsme se nebáli vypadat před mládeží hloupě.“

 

Při setkání veteránů a nositelů Nobelovy ceny v roce 1962 navštívil Německo naposledy. „Měli jsme starosti z jeho únavy a velmi krátkého, ale vážného onemocnění, jež na něho zaútočilo v posledních dnech pobytu v Lindau,“ vzpomíná James Franck.

 

Zotavil se však neobyčejně rychle a všichni doufali, že má před sebou ještě slušný kus života.

Když si šel 18. listopadu 1962 na chvilku oddechnout po práci u psacího stolku, již se ze snu a ze spaní neprobral.

 

 

 

 

MICHAIL VASILJEVIČ LOMONOSOV

 

          19.11.1711 MIŠANINSKIJ                        ۞ 15.4.1765 PETĚRBURG

 

 

Šel chudě do světa. Ale nesl v sobě a sebou nesmírnou vnitřní energii. Jeho oči, mozek, všechny smysly a veškerý rozpoznatelný rozum měly, co postrádala většina vrstevníků: schopnost vnímat a ihned bystře analyzovat. Z poznaného vyvodit závěry a jednat aktivně. Tak vybaví totiž tohoto Michaila Lomonosova kraj, ve kterém se – patrně 19. listopadu 1711 v pravé poledne – narodil. Je to kraj nesmlouvavý a drsoňský. V dnešní době je jedním z opěrných bodů, z něhož se chystá obrovský skok k osvojení Sibiře, Přímoří, Arktidy a Dálného východu. Tenkrát, na počátku 18. století, v rozpuku doby Petra I. Velikého, však výspa světa. Finis terræ. Michail, či jak mu říkají podomácku, Michajlo Lomonosov je synem malého zemědělce a rybáře ze vsi střediskové Mišaninskij u Cholmogor v Archangelské oblasti. Tvrzení, jež někdy nalézáme ve starší i novější literatuře, že jeho rodištěm je vesnice Denisovka (dnes Lomonosovka), moderní bádání jednoznačně popřelo. A tak, jak už se někdy stává, se jeho jménem honosí místo, s nímž neměl společného víc, než že tam párkrát také zavítal.

 

Zvláštním způsobem tvaruje tento lid svůj kraj.

Zvláštním způsobem má utvářet i vnitřní podobu Michaila Vasiljeviče Lomonosova.

 

Tento kraj, tato výspa Ruské pevniny, zapomenutá varta, na níž i dýchat je v těch dobách už svého druhu hrdinství, je nejsvobodnější a nejsvobodymilovnější částí carského Ruska, právě, že je odlehlou. Zde nikdy nepoznali tatarsko–mongolské omáčky s jejich jhem na děsivé a roky se táhnoucí následky uzpůsobené; zde nevládne bárin – šlechtic nevolníkům. Svobodní mužové se z nutnosti, ale svobodnou volbou sdružují, aby na bárkách a šalupách s jedním stěžněm nesoucím skromnou plachtovou výbavu, vesly a veslovým kormidlem podnikaly odvážné plavby do rybonosných vod Severního ledového oceánu a Bílého moře. Na těchto plavbách zraje i charakter mladíka, který má jednou snad také udivit planetku modrou, rotující a bodrou. Zde mužové neumírají jako v civilizaci v postelích. Jejich hrobem jsou mořské hlubiny. Splývají s nekonečností prostoru, skrze níž vcházejí, bezejmenní, v čas bez konce. Tak bylo za periodické tabulky Michaila Vasiljeviče Lomonosova. A ještě něco na okraj: stará zkušenost praví, že u moře se neumírá hlady. Moře, řečeno s Jamesem Joycem (Ir a pronikavý talent na jazyk s myšlenkou), ta „naše velká sladká matka“, vždy poskytne pokrm s náramnou porcí.

 

Pro nás, lidi této země a tohoto uspěchaného věku, či s frmoly na každém rohu na dobu určitou, záležitost zdánlivě podružná. Ale v 18. století, kdy se po polích celé Evropy vlečou polohladoví chudáci, je existenční nezávislost archangelských rybářů vzácná okolnost i povahotvorná. Tak nezabúdnitě. Tak totiž vyrůstá v muže dospělosti M. V. Lomonosov: v jinošském věku neobvykle silný – prý náleží k oněm silákům, kteří dokážou narovnat rukama podkovu, a to je mu teprve čtrnáct let! – rozhodný i rozmyslný, protože ho tomu naučily daleké a nesnadné plavby, s duchem, který touží po vzdělání a zatím jaksi tápe, co se sebou vymyslet, začíná se Lomonosov zvedat na svou životní pouť věrnou elánu, pohybu, vědění a to je pro jeho čich svědění. A ve svých čtrnácti letech nenarovnává jen podkovy, aby rozveselil své rodáky, nepatří a nemá nikdy náležet k oněm trochu směšným a poněkud trapným suchopárným vesnickým silákům. V tom roce už Lomonosov přelouskal knihy, které mu mohla poskytnout nebohatá knihovna mládeže u cholmogorského kláštera. Zná Aritmetiku a spojené záhady početního stavu od L. F. Magnického. Ovládl Slovanskou gramatiku z pera M. Smotrického. Jako by tu už bylo nějaké to předznamenání. Ještě před počátkem své vědomé vzdělanostní dráhy si Lomonosov vyznačí dva krajní póly, mezi nimiž a na nichž má zrát a dozrát jeho velikost. Když zavřel knihy, když posoudil, že rozumí všemu, ale ví strašně málo, rozžehnal se s vískou, s rybáři a šalupami. Se stoly, které se sice neprohýbaly, zato byly vždy plné jídla, a s rybím pirohem a dvěma třemi kousky čistého prádla v tlumoku se v prosinci roku 1730, když mrzne jako blázen, vydává do Moskvy. Má dorazit v dubnu následujícího roku. Psal se rok 1731.

 

To se už poměry v Rusku změnily.

 

Je mrtev Petr Veliký. Na trůně Petrově vysedává Anna Ivanovna a místo ní vládne Rusku cizinec Biron, který operuje takzvanou Tajnou kancelář, která pronásleduje vše ruské a petrovské. Zdá se, že je to nejméně příhodná doba pro to, aby někdo začínal s vědeckou prací, jež by měla být ruského kořene a zrnka a posloužit Rusku. Jenže manufaktury, které rostou na Sibiři, Urale, v severním Rusku i jeho centrálních provinciích, potřebují alespoň nejnutnější kádr lidí vzdělaných v přírodních vědách. A s přírodními vědami se – pochopitelně – v té době rozvíjí i humanistická vzdělanost. Dávejte prosím na ni dobrý pozor. To je dějinná šance pro štíra Lomonosova. Chlapec z dalekých Cholmogor vstupuje na takzvanou Slovansko–řeckou akademii. Musí dohánět, co jiní dostávají po léta, během měsíců, ne-li týdnů. Jeho velkolepý, dokonale vycvičený mozek přijímá nové znalosti s podivuhodnou lehkostí. Lomonosov se dokáže soustředit natolik, že netuší, co se kolem něj děje. A tak, když roku 1736 končí svou první školu, patří už k nejlepším znalcům latiny v Evropě té doby.

 

Počátkem roku 1736 uvítá ve svých stěnách Lomonosova univerzita při petrohradské Akademii věd. Jenže tady je duchu tak širokému dusno a těsno, jako při proplížení se Kutnohorskými doly. To poznají i jeho učitelé. A tak, sotva se na univerzitu dostal, už ji zas opouští. Na podzim téhož roku 1736 dostane mladý student cestovní pas a – věc nevídaná! – skromné, ale přece jen stipendium a uklidí se za hranice. Jeho cílem je Marburg, kde poslouchá mineralogii u tehdejšího proslulého profíka Ch. Wolfa. Wolf ovšem není pouze specialista v mineralogii a geologii. Je také fyzik. A je-li fyzik, pak podle pojetí oněch dob nutně musí být zároveň filozof inteligent. Vždyť co vybízí víc k filozofickému zobecnění, než věda o základech pohybu hmoty, její skladbě a chování? Jako většina fyziků oné doby je Wolf subjektivní idealista. Vědu, jejíž znalosti jsou spíše ostrůvky v moři a zálivu neznalosti, vyplňuje tam, kde nestačí vědění, „ideálními“ stavy hmoty. Věří v „nevážitelné a neměřitelné“ tekutiny, jako já v nezměrné bohatství lidského ducha, když biograf může být přeměněn na 3D nebo 4D komforty se vším všudy.

 

Lomonosov, v tom se objevují jeho cholmogorské základy, by nebyl Lomonosovem, kdyby jen trpce přejímal názory svého učitele. Ovládne vše rozumné. Všechno základní a racionální, nic neponechá banální. Ale filozofický názor na přírodu si utváří tento bystrý pozorovatel, chlapec či přesněji chlapík, který zná přírodu lépe a z tak překvapivých stránek, jak ji nepoznalo sto učených Wolfů dohromady, sám. A o své vůli. Lomonosovův čas kvapí, jeho příjmení má tak trochu v sobě sovův zvuk a zvyk mžourat očka až do noci nad moudrými zákony. Už v roce 1739 opouští Wolfa, aby se vydal k profesoru J. Henckelovi do Freiburgu. Studuje chemii a obor, který bychom my dnes nazvali „báňským inženýrstvím“ a kromě toho získává ještě širší a solidnější základy v humanitních naukách, je to jak Čelustka jednou kdysi navštívil pořad Pošty pro Tebe a Čelustka je značka pro osobitou a dobrou variaci báňského inženýrství. V Lomonosovovi je od začátku vědec – fyzik, chemik, matematik, geolog, ale je v něm i učenec humanista. Jakoby mnohem mladší ruský bratr německých humanistů z období Eobana Hœsse a Crota z Dornheimu a dalších. A ani v nejmenším se nezdá, že by jeden směr vadil druhému. Že by zde uzrával a nastával spor, který podlomil nohy už mnoha neškodným talentům. Naopak. Jako by jedno podporovalo druhé. Jako by přírodovědec rozvíjel a zpřísňoval pohled humanistův a humanista – nazpátek – dával rozletu fyzikovi a chemikovi. Je nesmírně dobře fyzicky vybaven, tento rodák dalekého severu, končin, o nichž se na tehdejších evropských univerzitách vyprávějí jen směšné dohady a nic konkrétního. A síla a zdatnost se má Lomonosovovi vyplatit. Ba ještě víc, zachránit mu život. Vot pasmátritě! Zachránit ho lidské civilizované kultuře. Roku 1740 se vrací do Ruska. Pěšky, neboť nebyly krom koňských povozů žádné jiné možnosti, navíc nebyly ani vybudovány cesty pořádně pro nohy. Na trase si chce odpočinout i ulehne do stínu borovic na okraji lesa. Vůně smoly. Trav. Nakyslá vůně mravenišť ukolébávají a Lomonosov spí jako dudek. A tak, ve snu, je lapen verbíři pruského krále Friedricha II., zvaného nevím proč Veliký. Je vysoký. Plavovlasý. Blondýn. Typ, jaký „Velký Fric“ rád vidí mezi svými granátníky. Zdá se, že Lomonosovovy dny jsou určeny jinak než vědecky. Budou ho „mustrovat“ dokud nevypustí duši na některém bojišti nebo dokud ji z něj nevyrazí kaprálské hole, kterých se podle tehdejší pruské vojenské „nauky“ má voják obávat více, než nejkrutějšího nepřítele bodajícího kudlou do zad. Ale díky síle, mrštnosti, znalosti přírody se Lomonosovovi zadaří neuvěřitelný manévr: zběhne a nikdy ho už pruští vojáci nespatří na vlastní Augen.

 

Roku 1742 je v Petěrburgu jmenován „adjunktem“, my bychom nejspíše, aťsi tady srovnání pajdá na obě packy, pověděli docentem fyziky a o tři roky později, tedy roku 1745 se stává, čtyřiatřicetiletý, akademikem a profesorem petrohradské univerzity. Je na místě, které si přál objevovat a rozvíjet. Nejen pro vlastní věhlas, i když ani ten mu nebyl nepříjemný. Ale především, a to si uvědomuje, stojí na pozici, z níž může ovlivňovat vývoj vědy v Rusku tak, aby se věda stala majetkem ruského lidu pro jeho blaho. Jeho mnohostrannost je přímo zarážející. Pokládají ho – a nikoli neprávem – za tvůrce a zakladatele moderní ruské slovesnosti. Zejména poezie. Ale je také historik a slavista. V soudobém pojetí těchto vědních oborů. Dlouho, předlouho vidí vykladači Lomonosovova díla ve velikém učenci především básníka. Autora znamenitých ód. Tvůrce moderní ruské prozodie. Praktické i teoretické. Verš před Lomonosovem je jiný a musí být jiný, než verš po Lomonosovovi. On otevírá dveře, kterými jednou vtančí do světové poezie Puškin a Lermontov, vážně a zadumaně vejde nepochybující Někrasov.

 

Proč to?

Zdá se, že tato stránka Lomonosovova díla byla jaksi pochopitelnější sdělení svému lidu. Bylo možno si ji lépe vyložit a zakrátko osvojit. Nežádala si toliko znalostí, alespoň ne tolik přesných znalostí. Básník, marná věc, podává svůj výklad sám sebou a sám v sobě. Je-li to ovšem skutečný vyzrálý básník, žádná slabá napodobenina. A to Lomonosov byl každým coulem. Ale vždyť je tu ještě jedna stránka, která není a nemůže být zanedbatelná: vše, co viděl a slyšel v Marburgu, Freiburgu, Moskvě, Petěrburgu, chápe a vykládá Lomonosov po svém. Jestliže zná jedno, udělá na základě této vědomosti krok a někdy rovnou hop hip hop skok vpřed. Nic ho nenechá lhostejným, žije a chce být životu k užitku. Nic neponechá bez povšimnutí. Bez tvůrčího doteku. V tomto smyslu je opravdu „orlíkem z hnízda Petrova“. Je chemik, laborant, ale také fyzik; báňský inženýr, ale také metalurg. První se postará, aby se vypracoval soupis základních hornin a minerálů v Rusku. Usiluje o vytvoření botanického atlasu. Druhá polovina čtyřicátých let je obdobím, kdy Lomonosov překypuje tvořivými silami. V roce 1746 začíná veřejně přednášet – rusky. Nevíme, jak dlouho mu bylo dovoleno, aby své rétorské umění – neboť je tvůrcem ruské rétoriky – mohl předvádět bez okrasy. Ale společně s přednáškami o prozodii, historii, filozofii, fyzice a chemii, pokračuje směle v pokusech dál. Analyzuje rudy a sloučeniny kovů. Vede laboratoř chemie, ale roku 1757 mu ji odejmou. Vědecké odůvodnění tomuto aktu nejtupějšího administrativního násilí prostě chybí. Lomonosov je příliš svobodomyslný a svobodymilovný občan, příliš dítě osvíceného 18. století, než aby mohl vyhovovat zkostnatělým pitomečkům reliktům středověkého tmářství, které se sjely ke dvoru ruských careven a jejich známostí. Na Lomonosovovo místo nastupuje akademik U. Ch. Salchov, ale Lomonosov se nedá odradit. Zřizuje si laboratoř doma a výzkumy mohou nabývat na síle.

 

A vedou skutečně daleko do budoucnosti.

 

Přejímá mechanickou atomistiku tak, jak ji chápal a jak s ní pracoval třeba Newton, a aplikuje ji jako systém na celé pojetí fyziky a také chemie. Roku 1741 píše: „Tělesa jsou různorodá, jestliže jsou různé prvky, ze kterých se skládají nebo jestliže jsou spojeny různými způsoby či sjednoceny v rozdílném poměru.“

 

A to bylo sestaveno v době, kdy ve Španělsku působila inkvizice a ve švýcarském Luzernu zakopávali zaživa ženské podezřelé z čarodějnictví! Patrně nejdále dosáhne Lomonosov svými pracemi, které vykoná ihned po návratu do Ruska v letech 1741–1746. Jako by dotyk zahraničních zkušeností s rodnou zemí náhle vykřesal nesmírnou tvůrčí sílu bejka, která dává vzplanout poznání, jež bude svítit po naše dny. V té době dospívá Lomonosov ke dvěma základním zákonům zachování. Zákonu zachování hmoty a zákonu zachování energie dávno před Mantronixem. Myšlenky, které tyto zákony formulují, jsou vysloveny v řadě prací ze zmiňovaného období, ale se vší jasností je zákon zachování hmoty a zákon zachování energie vysloven v dopise německému ctihodnému matematikovi L. Eulerovi z 5. července 1748. Je to velkolepé datum jako v pohádce mládí. Tím dnem odhaluje fyzika všechno matoucí, hádankářské, pověrčivé a staví se na pevné základy fyzikální reality. Ale Lomonosov zachází ještě kus dál. Pracuje už s pojmem neodlučitelného spojení hmoty a pohybu, se kterým fyzika začala systematicky obcovat až sto let po jeho pracích. Roku 1760 Lomonosov vystupuje se svou teorií na veřejném plénu a potom ji znovu formuluje ve spisu „Úvahy o tvrdosti a tekutosti těles“.

 

A zde se dostáváme k choulostivé otázce, takže bacha.

Historicky ve stejnou dobu přišel k oběma zákonům francouzský fyzik a chemik Lavoisier. (Má ztratit hlavu na popravišti za Velké francouzské revoluce.) A v pozdějších dobách se rozvinula přinejmenším nechutná diskuze na téma: kdo byl první?

Lavoisier?

Lomonosov?

 

Aby bylo jasno: věda, to nejsou pretěky formule 1, ani fotbalová liga s Brazílií ve vedení, ani běh na 100 metrů. Nezávisle na sobě, kdo první se tu dostává do jiných souvislostí a závislostí. Ono osvícené 18. století nebylo 20. stoletím, kdy je prakticky možné, aby vám na telefonický dotaz odpověděl machr počítač, umístěný dejme tomu v Houstonu nebo v Novosibirsku, na vaši otázku, nad jakým problémem pracuje profesor potrhlosti v návalu a rychlosti zlosti Václav ošidné X Klaus nebo akademik ostudné Y Knížák z knížek na hovno a odpověď i s žádoucími podrobnostmi se řádově během pár sekund vyjevila na displeji vašeho počítače ke hraní. V onom rozumem požehnaném 18. století se drkotají karety (želvy) po blátivých zrádných cestách. Týdny ba měsíce nesou poštovní poslové, cválající na koních od zastávky k zastávce, dopis s pečetí. Pokud ho dovezou v pořádku. Pokud nepadnou do ruky mordýřům. V tom čase jeden neví, co dělá druhý.

 

Lavoisier a Lomonosov přišli ke stejným závěrům nezávisle na sobě. A to nesnižuje, ale naopak navyšuje hodnotu intelektuálního výkonu každého z nich. Každý, kdo se kdy zabýval jakoukoli vážnou duševní činností ví, že jsou období, kdy určité problémy visí prostě, jak se říká, „ve vzduchu s kyslíkem“. Jsou v atmosféře období. Vystrkují svou tázavou podobu za každým zákoutím. Obrazně přiblíženo. Jde pouze o to, kdo je spatří první. Dokáže vyslovit a popsat. Kdo problémy nepřistřihává ke své podobě, ale „hází přírodě otázky jako míčky a ptá se: „Hodí se ti?“ jak situaci s neznámem přiléhavě charakterizoval belgický jadrný fyzik Y. Prigogine. A v tom „pouze spatřit“ je velikost.

 

Lavoisierova.

Lomonosovova.

 

Všechny ostatní výklady porušují vědeckou etiku.

 

S Lomonosovem vstoupil do dějin vědy velký a obratný experimentátor jak z kabinetu WestBam roku 1989. Ale, a to je věc nejpodstatnější, experimentátor–teoretik. Muž, který píše: „Chci podrobit pokusům vše, co se v přírodě široko daleko vyskytuje“, má i smysl pro zobecnění. To je v přírodních vědách vzácné koření stejně jak babská rada. A jako by toto nestačilo na slávu ne pro jeden, ale pro deset životů, jako by génius národa, tak dlouho utlačovaný, vláčený bahnem i metelicemi, úpalem i nelidskými mrazy tu náhle vyrazil vpřed v oslňujícím proudu světla, Lomonosov se stává ještě zakladatelem fyzikální chemie, přičemž tuto vědu chápe v moderním pojetí. Ne jako náhodou směs, ale jako popis jednoho děje druhou metodou, čímž se odhaluje právě podstata děje. Ostatně poslechněme si, co píše roku 1751: „Fyzikální chemie je věda, která na základě fyzikálních pokusů popisuje to, co se odehrává ve sloučeninách při chemickém rozboru“.

 

Nesmírnou spoustu kvalitních problémů odhaluje a nadhazuje Lomonosov ve svých pracích Pokusy fyzikálně chemické a o dva roky mladší rozpravě Úvod do skutečné fyzikální chemie. Avšak nebyl by to opět náš známý Lomonosov, to jest muž nad jiné praktický, aby z teorie a pokusů v oblasti fyzikální chemie nenacházel, samozřejmě na úrovni tehdejších znalostí a možností, ani nehledal cesty k využití poznatků v oboru metalurgie, hornictví a permoníků Dopřejů. Každá jeho úvaha vede do praxe. Každé poznání je spojeno se životem, protože z něho krásně vychází.

 

Zdá se bez konce lomonosovovská tvořivost. Zdá se, že tady a v tomto muži prožívá teprve svůj záměr renesance. Je plodný jako Leonardo da Vinci. Vše, za co jen vezme, nese nesmazatelný otisk jeho prstů. Zabývá se optikou, aby mohl říci své slovo v astronomii, napíše několik pojednání o elektřině a roku 1753 píše rozpravu zvanou Slovo o jevech vzdušných od elektřiny pocházejících, ale zabývá se také geografií. A mimo veškerou diskuzi je význam Lomonosovových prací v oblasti historie a jazykovědy. V pohledu na dějiny se projevuje jasně s přehledem Lomonosovův politický postoj. Je stoupencem reforem Petra I. Velikého, tedy zastává to, co bylo v tehdejším Rusku nejpokrokovější, co za jeho časů už upadalo v zapomnění a nebo se dostávalo do ostrých střetnutí s reakčními šlechtickými kruhy, které obklopovaly „nejsvětější samoděržavský“ trůn.

 

Život Lomonosovův byl předznamenán bouřemi Severního moře a Bílého moře. A byl stejně bouřlivácký. Neuběhne v něm rok, aby nemusel překonávat intriky, intrikány, střetnout se s nepřejícností, závistí, malomocností, tupou setrvačností, kterou jsou tak štědře nadáni podrazáčtí duchové. Objev atmosféry na Venuši, důkaz, že teplo se přenáší pohybem částic (korpuskulární teorie tepla), to vše dovršovalo jeho vědeckou dráhu. Strašlivý, téměř nelidský nápor práce, stálé spory s tmáři, kteří ho unavovali. Střetání s nenávistí chudých duchem, bohatých svými bankovními chloubami, to vše nemohl vydržet dlouho ani tak velkolepý organismus, jako byl Lomonosovův. Když roku 1765 umírá na vyčerpání do mrtě, je ve čtyřiapadesáti unavený sešlý staříček.

 

Vděčné Rusko nezapomene svého hrdinu. Nezapomene Rusko, které se stane kolébkou první revoluce s válečnou Aurorou a spojí se s dalšími národy někdejšího Mongolského impéria v SSSR, později častován Gorbačevem a Perestrojkou. Glasnosť. Da da da.

 

Daleko na severu, daleko od míst, z nichž vyšel Michajlo Lomonosov, aby se stal obdivovaným i nenáviděným akademikem Michailem V. Lomonosovem, v Severním ledovém oceánu prozkoumá roku 1948 sovětská arktická expedice podmořský hřbet. Táhne se od Novosibirských ostrovů v délce tisíc kilometrů k Ellesmerovu ostrovu. Tento podmořský hřbet, vystupující místy ode dna až do výše 3 700 metrů bude nazván jeho jménem. Stejně jako kráter na odvrácené straně Měsíce a jedna sopka na přilehlé straně Venuše krásky nesmírné – toť Elle a toť celé.

 

HUDBA KOSMU, HUDBA ATOMU, PULS ŠLECHETNÝCH VIBRACÍ

 

Naše doba je plná objevů. Ale o tom největším se zatím nemluví. Jako bychom odmítali registrovat, že končí doba racionality, analýzy, doba vizuálního vnímání světa okolo nás, a začíná doba intuice, syntézy, sluchu.

 

Celý svět zní.

 

Žijeme v moři vibrací. Vesmír i atomy, tělo člověka i jeho myšlenky, to všechno je hudba. Nejen naše tělo, ale celý vesmír šumí, tiká, pulzuje, syč, přede, duní, bubnuje, praská. Pulzary, noisary, quasary, neutronové hvězdy. Původně řecké slovo „kosmos“ znamenalo „ozdoba“.  Pythagoras hovořil o harmonii sfér, Johanes Kepler o 23 století později sepsal své stěžejní dílo pod názvem Harmonia Mundi, Harmonie světa. My už začínáme tušit, že to nemyslel jen metaforicky.

 

Kepler v úžasu zjistil, jak přesné jsou harmonické zákony drah planet naší sluneční soustavy. Bůh, podle Keplera, ponechal stranou nabízející se jednoduché oběžné dráhy, a jako geniální hudebník si zvolil nápadně komplikované dráhy, aby tak stvořil o to hezčí zvuky a harmonie. Ve skutečnosti je nápadné nejen že se planety pohybují po svých drahách, ale že si z nekonečného množství možností „vybraly“ právě ty dráhy, které kmitají a zní v jednoduchých proporcích svrchní řady tónů naší „pozemské“ hudby. Kepler napsal: „Dej nebesům vzduch a zazní opravdová hudba. Existuje concentus intellectualis, jakási duševní harmonie, ze které mají čisté bytosti ducha a sám Bůh ne méně požitku a rozkoše než člověk prostřednictvím svých uší z hudebních akordů“.

 

Zakladatelem harmonické nauky jako vědy je Hans Kayser, který zemřel v roce 1964 v Bernu. Jedno z jeho nejznámějších děl se jmenuje Akroasis, z řeckého „poslech“ (na rozdíl od aisthesis, pohled). Kayser napsal: „Svět, takový, jaký je, můžeme zachytiti spíše sluchem než zrakem.“ Nejen samotné dráhy planet, ale i poměry uvnitř oběžných drah dodržují zákony harmonie. Francis Warrain vypočítal, že ze 78 tónů, které jsou vytvářeny vzájemnými proporcemi planet, patří 74 ke stupnici D dur. Astrolog a terapeut Bernard Thiel upozornil, že i aspekty klasické astrologie mohou být chápány jako harmonické. Konjunkce jako oktáva, opozice jako kvinta, trigon jako kvarta - horoskop člověka je také jen systémem složeným z akordů a zvuků. Člověk zní. To je víc než poetická metafora. Lidé se setkávají – a také jejich zvuky a akordy, planety a zodiakální předurčení se slučují a zase odlučují ve stále měnících se aspektech a vztazích – vzniká hudba.

 

Wille Ruff a John Rodgers, profesoři na univerzitě v Yalle v USA, převedli dráhy šesti planet naší soustavy, přesně podle Keplera, do řeči tónů a zvuků. Pomocí speciálního počítačového programu a syntezátoru „vypočítali“ a zahráli hudbu sfér: Kepler by měl radost. Saturnu přiřadili tón kontra G, které je nejbližší spodnímu konci obvyklé klávesnice klavíru, a od toho definovali tóny dalších planet. Na nahrávce, která takto vznikla, zní „molově laděný duet“ Venuše a Země – Venuše tančí kolem tříčárkovaného e, zatímco Země, o sextu níž, dovádí mezi g a gis. Také další planety překvapivě odpovídají tradičním představám spojeným s různými nebeskými tělesy. Merkur, kterému je přisuzován prvek rtuti, má na této nahrávce vskutku rtuťovitý, rychlý, cvrčivý zvuk. Mars se pohybuje agresívně, bezohledně, po několika notách nahoru a dolů. Jupiter má majestátní, varhanovitý zvuk, Saturn hrozivě duní.

 

Svět je zvuk.

 

Tři další planety, Uran, Neptun a Pluto, byly objeveny až po smrti Keplera, ale, jak se dalo čekat, jejich oběžné dráhy také zapadají bez jakýchkoli rozporů do Keplerových zákonů oběžných drah. Ruff a Rodgers, protože byli také jazzovými hráči, přiřadili těmto planetám úlohu rytmické skupiny, kde např. Pluto představuje basový buben. V této souvislosti ani nepřekvapí zjištění, že např. oranžově červená barva rouch indických a barmských buddhistických mnichů přesně odpovídá frekvenci planety Země a tónu gis. Původně jazzový kritik, Joachim Berendt, se v posledních letech intenzivně zabýval studiem vlivu různých frekvencí na člověka, jeho tělo a „duši“. Vydal na toto téma již dvě knihy (Nada Brahma, Třetí ucho), ale také něco praktického, k poslouchání a meditaci. Tři dvojalba tzv. „Urtone“, pratónů, základních frekvencí, obsahují zvuky všech planet naší sluneční soustavy v různých kombinacích, spolu s hrou na tzv. „monochord“, nástroj na kterém hrál a experimentoval už Pythagoras.

 

Navíc jsou základní frekvenci smíchány: např. v další nahrávce zní frekvence Merkuru (l4l Hz) spolu s frekvencí Saturnu (148 Hz). Rozdíl mezi oběma frekvencemi, tedy 7 Hz, při poslechu způsobuje právě o tuto frekvenci zvýšenou aktivitu jedné hemisféry našeho mozku. Jinými slovy, mozek vyrábí sám sobě velmi příjemné a daleko harmoničtější rytmus 7 Hz, který v jiných případech označujeme za mozkové vlny alfa. Tak i my můžeme dnes „zaslechnout“ vesmír. Keplerovi by se to určitě líbilo.

 

I Slunce „zní“.  Obrovské plochy slunečního povrchu se jednou za několik minut rozduní – jako gigantický gong. Nikdo z nás to neslyší, všichni jsme tím ale ovlivněni. Byly objeveny gigantické mezigalaktické rezonance, jakoby někdo občas drnknul na strunu energie napnutou mezi jednotlivými galaxiemi.

Indové říkají už pár tisíc let:


Nada Brahma. Nada je zvuk.

Zvuk je Bůh. Svět je zvuk.

Slyšet je být .

 

Hudba atomů

 

Jak dole, tak nahoře, zní základní princip mudrců Evropy ale i Asie a starého Egypta. Zvukovou strukturu „nahoře“ podhalil teoreticky Pythagoras a o 23 století později Johanes Kepler, který už názvem své stěžejní práce „Harmonia Mundi“, svět je harmonie, předeslal současné pokusy teoretiků dosadit kamínky nejnovějších vědeckých, kosmologických, biologických i fyzikálních objevů do mozaiky paradigmatu měnícího se světonázoru.

 

Jako bychom opět začali tušit, že pro oči nevidíme, pro uši neslyšíme. Jako bychom začali znovu objevovat, že prastaré a tou pravou vědou tak povýšenecky opovrhované šamanské a mystické praktiky, měly přinejmenším něco do sebe, a výsledky vědeckého bádání k překvapení samých vědců korespondují s empirickými znalostmi a dovednostmi našich předků.


Vesmír zní. Žijeme v moři vibrací, zvuků. Naše těla hrají každé svou neopakovatelnou melodii, víceméně rozladěněji zní unikátním akordem, a reagují na zvuky zvenčí.

 

Jak to ale zní „dole“, ve světě buněk, molekul, atomů?

 

Po staletí jsme si to zjednodušovali. Bohrův model atomu popisoval oběžné dráhy elektronů kolem jádra. Ve skutečnosti se dráhy částic v atomech řídí spíše statistickými zákony a oběh ve smyslu eliptických drah planet okolo Slunce tu neexistuje. Existují ale tzv. slupky, které se naplňují elektrony a tyto stavy naplnění mají souvislost k uspořádanému počtu atomů v periodické soustavě prvků. A tady nalézáme harmonii.

 

Téměř současně ve světě hudební teorie a harmonie a ve světě nukleární fyziky dospěli vědci k objevům, které se navzájem nádherně doplňovaly. Hudební vědec Wilfred Kruger a francouzský nukleární fyzik Jean Charon objevili harmonii mikrosvěta.

 

Výzkum Wilfreda Krugera se soustředil na zkoumání základních stavebních částí našeho fyzikálního světa - atomu kyslíku, dusíku a fosforu a vláken kyselin RNA a DNA. Kyslík je základním prvkem, C-dur je základní stupnicí. Při srovnávacím studiu se objevila neuvěřitelná řada shodných aspektů. 8 protonů atomu kyslíku a 8 tónů stupnice C-dur mají ve své řadě přesně mezi 3. a 4. stupněm a mezi 7.a 8. stupněm půltón, respektive půl spin (spin je jednotka otáčivosti částice v atomu). Model protonového jádra kyslíku má l2 stupňů, a přesně tolik tónů má celá stupnice C-dur. Elektronový obal atomu uhlíku tvoří akord gregoriánské hudby, c d e f g a, atom fosforu, největší atom DNA, má základní číslo 15, tedy l5 protonů v jádře, které jsou v hudebním světě uspořádány od hlubokého g až k jedno-čárkovému fis, přičemž také zde označují půl-spiny přesně rozložení půltónů.

 

Tibetský lama Govinda, žijící na Západě, to poeticky vyjádřil takto: „Každý atom nepřetržitě zpívá svou píseň, a každý okemžik tyhle písně vytváří slabší či silnější formy větší či menší hmotnosti.“

 

Franz Schubert cítil fis jako „zelenou“ notu. Nikdo netuší, jak to mohl slyšet, protože právě fis tvoří klíčové napětí v úloze atomu dusíku při fotosynthéze, kdy ze slunečního světla vzniká chlorofyl a energie, zeleň která nás obklopuje. Ze Slunce se stává živá hmota. Tritón reprezentuje quinta essentia, základní hybnou sílu.

 

U Pythagorejců, v kabale a jiných mystických vědách jsou sedmička (stupnice C-dur) a dvanáctka (počet půltónů ve stupnici) magické a posvátné. Atom magnezia, který je nejdůležitějším prvkem chlorofylu, má základní číslo l2, je ale obklopen čtyřmi atomy dusíku se základním číslem 7. Takto je tedy „naladěna“ fotosyntéza, nejdokonalejší a nejekologičtější chemická továrna na energii.

 

Už pět let před ohlášením Mendělejevovy tabulky prvků britský chemik John Newlands poukázal na to, že jisté skupiny prvnů se vyskytují ve shlucích, nápadně připomínající hudební intervaly. „Je možno pozorovat,“ napsal v roce l864, „že čísla analogických prvků se liší většinou o číslo 7 nebo násobek 7. Navrhuji proto, aby se tento vztah označil předběžně jako „Zákon oktávy“.

 

Asi vás nepřekvapí, že při výzkumu léčebných účinků indické tradiční hudby, respektive indických tradičních nástrojů, jako jsou vína, sítár, tampura, se zjistilo, že převážná většina poměrů základních tónů indickými hudebníky a mistry využívaných, se točí okolo 7 nebo násobků 7.

 

Asi vás nepřekvapí, že se ukázalo, že mozkové vlny alfa (tedy takové frekvence, které vysílá zklidněný, relaxovaný, endorfiny produkující mozek tvůrčího a pozitivně naladěného člověka) jsou něco kolem 7 Hz.

 

Max Planck (s jehož konstantou operují všichni kdož mají co do činění se světěm atomů) byl hudebník. Při studiu energetických poměrů v atomech zjistil, že energie čístic se mění nikoliv plynule, nýbrž po skocích, kvantech.
Lidské ucho rozezná přes l320 rozdílů ve výškách tónů, ale klávesnice piano má jen přes 80 kláves. Proč? I sluch (a hudba) k nám přichází po skocích, kvantech.

 

Zpět k atomům a fotonům. Současná fyzika hovoří jazykem mystiků - přečtěte si knihu Fritjofa Capry Tao fyziky.
Wilfred Kruger v této souvislosti prohlásil: „Když jaderná fyzika dospěje k názoru, že čas stojí, že místo určení atomu je nikde a všude, a že hmota jedné částečky, fotonu, která se pohybuje rychlostí světla, je rovna nule, pak vkročila na práh dveří, kterými vstupují z druhé strany mystikové.“

 

Co když opravdu začne platit i v našem světě materialistického pojetí světa kolem nás, že vše souvisí, vesmír je spíše myšlenka než dobře seřízené hodinky, a „fotony jsou skákající body ducha“?

 

Zatímco Albert Einstein musel na svou Nobelovu cenu za fyziku čekat l7 let, dva američtí fyzikové čínského původu, Lee a Young, obdrželi svou Nobelovu cenu ihned v roce l957, po oznámení objevu, že principy zachování parity v makrosvětě je v mikrosvětě porušován v proudu slabě se měnících účinků. Jinak řečeno, ten, kdo pozoruje, ovlivňuje to, co pozoruje, psychicky. Svými myšlenkami. Ukázalo se, že i elektrony mají možnost, a také jí využívají, volit si energetické hladiny a „slupky“, ve kterých obíhají. A přijímání možnosti volby znamená přijmout svobodnou vůli, tedy duši.

 

Francouzský jaderný fyzik Charon píše: „Elektron obkličuje uvnitř svého mikrokosmu prostor, který je schopen uchovávat informace, a může je v každé periodě svého pulzu zpřístupnit (podotýkám, tomu, kdo se umí naladit, kdo ví, JAK), a za třetí, má schopnost řídit komplexní procesy prostřednictvím komunikace a spolupráce s jinými elektrony systému, který se má utvářet.“

 

Fyzik Fred Alan Wolfe tvrdí, že zatímco elektron, částice hmotná, se bojí smrti (anihilace) v okamžiku setkání (s podobným elektronem), foton je čirá láska, svobodná a volná. My, lidé, stvořeni z hmoty, se také bojíme smrti, ale v okamžiku „přechodu“ do světa „osvícení“, lásky, budeme opět svobodní.

Ještě jinak, francouzský psychoanalytik Pierre Solió se zeptal takto: „Cožpak věříte, že by fyzikové byli schopni odhalit zákony atomu kdyby sami nebyli z atomů?“ Stejným způsobem bychom se my mohli otázat: Copak je možno věřit, že by lidé mohli dokázat tvůrčího činorodého a milujícího ducha, kdyby se sami z ducha nesestávali?

 

Zkusme domyslet ohromné poškození celých generací stávajícím typem školní výchovy a vzdělání (vždyť i dnes jsme vyučováni metodami které mají svůj původ v polovině minulého století!) ... základní procesy vesmíru a v mikrokosmu, v životě i v našem těle jsou neustále vysvětlovány pouze fyzikálně a chemicky, tedy materiálně. Znovu a znovu se přitom naráží na dimenze duševní, znovu a znovu jsou ale potlačovány a popírány.

 

Max Planck napsal: „ Hmota jako taková neexistuje. To ta neviditelná, ale vším prostupující matérie ducha proniká a spojuje vše.“

 

Jak nahoře, tak dole, Švejku. Jak dole, tak uprostřed. Svět je munice i nabitý zvuk.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter